• Ještě jednou děkuju za to, že jste souhlasil s rozhovorem.

Potěšení na mé straně. Snad se nebudeme moc bavit o děkanství.

• Tak samozřejmě, že hned první otázka se ho týkat bude. Řekněte mi, jaký byl první pocit, když jste se dozvěděl, že jste byl zvolen děkanem a kdo Vám to jako první vlastně řekl?

Jen pro přesnost, zatím jsem jen kandidátem na děkana. Nicméně některé z těch věcí mi začaly docházet až po čase, s odstupem.  Jak se postupně spálí adrenalin.  Jako fakt jsem si uvědomoval zodpovědnost a přistupoval jsem k tomu hodně pokorně. Už mám přeci jen nějaké zkušenosti z kolegia. Tak ten pocit byl asi – tak a teďka to začne.

A kdo mi to řekl?  To je strašně zajímavá otázka, já vlastně nevím. Senátoři začali vycházet ven a usmívali se na mě, tak jsem asi tak tušil, že mi nejdou říct, „tak jako nic“.

• Takže to nebyla taková ta radost ze zvolení, ale spíš ten pocit zodpovědnosti?

Pocit „tak a jedeme dál“.

• Ve Vašem představení jsem se dočetla, že jste se narodil v Helsinkách. Už s Vámi bylo dost rozhovorů a vím, že se Vás na to ptají lidé pokaždé, tak musím i já.

Pro změnu.

• Jak jste se tedy dostal do Čech?

Rodiče jsou Češi. Můj tatínek byl takový podnikavý a zásadový člověk. Po válce se nějak dostal k obchodování s auty, přešel postupně do zahraničního obchodu a tak ho poslali do Finska. A to strašný jméno, co mám, ale mám ho rád, jsem dostal po kmotrovi, který právě byl Fin. Jinak jsem ale Čech a ve Finsku jsem strávil jen první rok svého života, tak si z toho nepamatuju nic. Ale pak jsem tam opakovaně byl a vracím se tam rád. Asi nějaké volání rodu.

• Čím jste chtěl být jako dítě? Děkanem?

Já jsem nikdy neměl ambici stát se děkanem. Ale každopádně jsem chtěl dělat něco s přírodními vědami. Jako dítě jsem hodně četl knížky a dělal různé biologické, matematické a chemické olympiády. Na gymnasiu jsem měl navíc vynikající chemikářku, profesorku Navrátilovou, která navíc byla moc fajn člověk. A to jak byla dobrá mi došlo třeba až zpětně o dost později.

Později se mi zalíbila i klinická medicína. Atestoval jsem z interny. Ale postupem času jsem se musel nějak vyhranit. Když chce člověk dělat něco pořádně, nemůže dělat všechno. Naposledy jsem sloužil na interně někdy v roce 2002, ale nakonec jsem si vybral práci v laboratoři a vyhovuje mi to.

• Jaký byl Váš interní obor?

Já jsem atestoval – v té době tzv. „1. atestace“ -  z interny, bez další nástavbové specializace. A sloužil jsem na 1. interně. Tenkrát tam byla dohromady nefrologie a hematologie. Pracoval jsem na oddělení prof. Marečka, který byl v medicíně velmi dobrý a navíc zajímavý člověk. Tenkrát vedl OAM. Rád na tu dobu vzpomínám. 

• Jak Vás poslouchám, vy děláte spoustu věcí. Kolik hodin denně vlastně spíte?

To teda hodně málo. Napoleonovi stačily prý 4 hodiny, to mně teda nestačí. Já to mám v epizodách, kdy vydržím a pak padnu. Když jsem pracoval v Paříži, tak to byl krásný extrém. Tam jsem musel pracovat hodně intenzivně, protože jsem musel v krátkém čase zvládnout poměrně obsáhlý projekt, a přepálil jsem start. Naštěstí mám trpělivou a strašně laskavou manželku. A jednou mezi vánočními svátky jsem přišel domů a bylo mi nějak divně, tak jsem lehnul a usnul. A vzbudil jsem se za 20 hodin. A stála nade mnou manželka a povídá mi „Já jsem Tě chtěla vzbudit, tak jsem si říkala, jestli žiješ nebo Tě mám nechat ohledat“.

• Manželka je lékařka, že?

Jo, jo. Je.

• Bylo něco, co Vás během kampaně překvapilo?

Tak ono se říká, že člověk je starý, když už ho nic nepřekvapí. Ale faktem je, že mě nic ani moc nepřekvapilo.

• Vy jste dlouho pobýval na zahraničních univerzitách. Je něco, co byste rád přinesl na 1. LF?

Z těch praktických věcí – zlepšit kvalitu postgraduálního vzdělávání. Aby lidi mohli dělat postgraduál a zároveň kliniku na slušné úrovni. To u nás chybí. A potom se mi v každé zemi líbilo něco jiného.

Italská mentalita přináší takový ten pocit, že jste pořád na prázdninách a přitom se tam pracuje. Lidi tam spolu mají spoustu mimoprofesních kontaktů. To se mi líbilo.      

V Německu se mi líbilo třeba to, že když se něco řekne, tak to tak prostě je a slovo gentlemana je víc než 7 razítek.

Ve Francii jsem pracovně byl jen v Paříži. A opakovaně mi říkali, že si nemám myslet, že všichni Francouzi jsou jako Pařížani. Ale na těch, co jsem poznal se mi líbilo, jak jsou zapálení do vědy, ale přitom hrají fér a mezi sebou si neškodí.

• Kolika jazyky vlastně mluvíte?

Já jsem na tom jazykově teda špatně. Samozřejmě mluvím anglicky a jinak se třeba domluvím Italsky. Dost rozumím, ale mluvím špatně, učil jsem se totiž sám. V Itálii s normálními lidmi se jinak nedomluvíte, ale když umíte pár slov, tak jsou z toho nadšení. Stačí Vám pak 4 slova a můžete se s nimi bavit i o problémech religionistiky.

V němčině mám základní znalost. A manželka je z Jižní Ameriky, tak španělsky rozumím dost. Abych věděl, jestli se na mě nesmlouvají s dcerou. Dcera mluví plynně 6 jazyky.

• Vaše dcera studuje práva v Paříži. Není Vám přeci jen v hloubi duše trochu líto, že nezůstala u lékařského řemesla?

Já si myslím, že se děti v tomhle směru moc omezovat nemají, protože kdyby mi někdo říkal, co mám dělat, a nějak se to pak zvrtlo, tak z toho můžu mít po celý život příkoří. Takže si myslím, že se musí člověk rozhodnout sám, proto jsem dceru nikdy v tomhle nesměroval. V duchu bylo pár věcí, co by nebyly podle mého gusta, ale to jsem ji slovem neřekl.

• Byla jedna z nich medicína na 1.lékařské fakultě?

Ne, ne. Vnitřně jsem si říkal, že by mohla dělat medicínu nebo přírodní vědy, ale nebral jsem to, jako že by to muselo být. Ale jsou třeba obory, které beru jako prostředek – třeba studium jazyka. Jazyk je podle mě vlastně jen prostředek k něčemu dalšímu.

Dcera mi to nakonec usnadnila. Jsem se bál, jak ji tohle budu vlastně říkat. Naštěstí po návratu do Čech dostala stipendium na British School a po škole začala sama hledat obory, které jsou fajn a jsou slušně vyučovány a mají navazující studium. Líbilo se mi, že se nerozhodovala primárně podle země, ale podle obsahu. Nakonec z toho vyšla ta práva na Sorboně. Tak se odstěhovala do Paříže a, musím zaklepat, že zatím studuje dobře.

• Už dlouhá léta působíte na Ústavu biochemie a experimentální onkologie, jak vidíte svojí budoucnost dál? Přeci jen v září se stanete děkanem. Už jste nad tím přemýšlel?

Já jsem vlastně nikdy neuvažoval o tom, že bych tu měla skončit. Svoji profesi si každopádně chci nechat. Děkanství je věc důležitá, ale dočasná a já svoji budoucnost vidím určitě tady na ústavu. Ono je obtížné to skloubit, když jste třeba chirurg a každý den operujete. Pro teoretika je to trochu jiné, my máme vlastně takovou pracovní dobu bez konce, podle toho, co je třeba. Takže o svém čase naštěstí dost rozhoduju sám a určitě jsem schopen to skloubit. Takže jsem neuvažoval, že bych to zabalil a věnoval se jen úřadu.

• Jak se vlastně profesor biochemie dostane k motorkářství?

Těch důvodů k motorkářství je hodně. Já jsem si jako děcko půjčoval od strejdy Pionýra. Sem tam pak nějakou půjčenou motorku. Já to vnímám jako dva rozměry. Jako dopravní prostředek mi to šetří čas, když jedu ráno do práce a projíždím mezi auty. A navíc mi hodně vyhovuje ta okolní komunita. Je něco jiného být motorkář a motocyklista.

• A vy jste který z nich?

Tak já bych se rád bral jako motorkář. Motorkář je totiž někdo, kdo tím má ovlivněný i svůj život a nejezdí jen na jawce kontrolovat kravín. Ale jawky jsou skvělé, tu jsem taky měl. Říká Vám něco sedmistránkový protokol?

• Tak to bohužel ne.

To je jakýsi manifest organizovaných motorkářů, ke kterému se hlásí zákonné a kupodivu i takzvané „nezákonné“ kluby.

• A vy jste tedy zákonný klub?

Samozřejmě. Ten sedmistránkový protokol je takové motorkářské dogma, jsou to zásady, které možná můžete obvinit z falešného romantismu, ale nejde říct, že tam jsou věci, které by tak neměly být. Neberu to jako desatero. Kdyby tak fungovali všichni lidi, bylo by to fajn. Ano je prostě ano a ne je ne, lidé se mají chovat tak, aby si vzájemně zasloužili respekt a tak dále…

• Tak oni motorkáři nemívají úplně dobrou pověst.

Tak on zase každý člověk v kožené bundě není „krimoš“. Náš klub má hodně členů ze státní správy, jejichž posláním je právě potírání kriminality.

• Jak dlouho už jste členem klubu?

Tak nějak od roku 2004, kdy ten klub vznikl z předchozí skupiny ne moc organizovaných nadšenců. Do mezinárodně uznávané úrovně se dostal v roce 2005. Je docela známý a dokonce někteří lidé ze zahraničí by se rádi stali pobočkou našeho klubu a nosili naše barvy, co mám na bundě.

• (Zkoumám koženou bundu na věšáku): Barvy? Myslíte černou?

Ne, barvy se říká tomu symbolu a těm nápisům pod a nad ním. Horní je název, pak je vlastní znak klubu a dole je název země. MC znamená příslušnost k té silněji organizované skupině motorkářů, k tomu je třeba se propracovat časem.

• Jakou máte motorku?

Já mám Yamahu Warrior. Je to strašně hezký a něžný stroj.

• Má takové něžné jméno.

No, a teprve jak je krásná! To máte, jako když má někdo psa, tak mu pochválíte psa. Když má někdo motorku, tak chválíte tu. A pejskař nebo motorkář je hnedka Váš člověk J

• V informacích o Vás se taky můžeme dočíst, že děláte Krav Magu.

Já jsem měl hrozné dilema, jestli to tam napsat.

• Můžete mi vysvětlit, o co jde?

Je to izraelský bojový systém. Já jsem se k tomu dostal přes Judo, kde jsem byl dost v nevýhodě, když jsem byl menší. Krav Magu sem přivezli kamarádi mého kamaráda a od začátku jsem obdivoval její opravdu skvěle vymyšlené principy, které zjednodušeně řečeno umožňují „aby se malí mohli účinně prát s velkými“. Samozřejmě mi nejde o to, abych se šel s někým prát do průjezdu, ale je to skvělé na udržení kondice. Má to, vzhledem k svojí dost kontaktní povaze, hodně i adrenalinovou složku a výborně se mi po tréninku pracuje. A mám rád i ty lidi okolo.

• K čemu byste to tedy přirovnal?

Tak on to původně vymyslel  Imi Lichtenfeld - Žid, který žil na Slovensku v době pogromů a chtěl, aby se lidé z jeho  komunity mohli bránit. Tak dal dohromady ze všech možných sportů to, co se nesmí dělat a to všechno se tady dělá. Takže regulérní soutěž v Krav Maze není možná.

• Takže je to primárně sebeobrana?

My cvičíme tu civilní formu Krav Magy, která je skutečně sebeobranná, ale řekl bych kulantně „velmi důrazná“. Cvičí se praktické situace, „case studies“, třeba s nožem, pistolí, boj s více útočníky, máme střelecké semináře, „bar fight“ – tedy bitka v baru. Trénovali jsme v pronajatém autobusu a spousta dalších.  

• Takže je to zaměřené na ty civilní situace. Doporučil byste to dalším?

Tak to určitě. To byla jedna z věcí, co jsem si v duchu říkal, že by bylo fajn, kdyby to dělala moje dcera. Ono Vám to ukáže i to, kde jsou Vaše limity, čemu se raději vyhnout, předejít a kde je třeba jít do aktivní role. A holka tím může dost překvapit.

• Vy máte stupeň P4. Co to znamená?

To znamená Practitioner 4.

• Takže kdybych s tím začala, tak budu P0?

Tak to zatím nebudete nic.

• Výborně. Opustíme bojová umění. Jakou neodbornou knihu jste četl naposledy?

Už podruhé jsem četl Egypťana Sinuheta, tu mám moc rád. Předtím jsem četl Alchymistu od Coelha. Ale obecně čtu méně než bych si přál, protože není moc čas.

• To je pro mediky taková klasika.

No, a když nepracuju, tak musím číst separáty. (Ukazuje na půlmetrový stoh papírů na stole). To se kupí pořád, ale to je světa běh. K té dolní třetině už se jen tak neprohrabu.

• A kdy jste byl naposledy v kině?

Jako poslední (tedy opravdu v kině) jsem viděl film Alejandra Gonzáleze Inárritu Biutiful. Já mám ve filmu pár podivnosti. Za prvé u nás na ústavu máme filmový kroužek nekomerčních filmů. Mí kolegové a kolegyně vždy bojují o své dramaturgické plány a je to vždycky moc fajn. Mou úchylkou je, že mám rád béčkové filmy s dobrým koncem. Já mám rád, když dobro vítězí nad zlem.

• Vy se dlouhá léta věnujete Hodnocení výuky. Dočetl jste se někdy o sobě něco zajímavého?

Tak to čteme všichni velice pečlivě. Každému záleží na tom, jak ho vnímají další lidé, ale nemůžu říct, že by mě tam někdy něco zaskočilo. Většinou byli respondenti k mé osobě docela laskaví. Ale možná mi něco ušlo. Něco negativního tam bylo o tom, že moje přednáška je zamotaná, ale nějak tragicky jsem to nevnímal. Vždy záleží na tom, kolik je jakých ohlasů a asi nikdo nemůžeme oslovit úplně všechny.  

• Takže myslíte, že by studenti měli hodnotit?

Tak to určitě. Nejlépe, kdyby hodnotili všichni. Já na přednášce ještě vždycky vyzývám, aby mi poslali nějakou odezvu na mail, i mimo vlastní hodnocení, ale ta odezva je malá. Asi ti, co by mi napsali, že je to hrozný, se bojí poslat mail. To sice chápu, ale je to nesmyslná úvaha.

• Takže když někomu nesedne Vaše přednáška, tak Vám má v klidu napsat.

Určitě, já budu jen rád.

• Jaká bude třemi slovy 1. lékařská fakulta pod vedením Aleksi Šeda?

Chci udělat maximum pro to, aby byla výběrová – pro ty nejlepší. Respektovaná – v tuzemsku i zahraničí. A pakliže budou naplněny tyhle dvě podmínky, tak bude i úspěšná.

• A jaký je třemi slovy Aleksi Šedo?

Tak to teda vůbec nevím, to nechám spíš na Vás.

 

Upřímně. Po společném rozhovoru s profesorem Šedem můžete mít možná pocit, že jste (s odpuštěním) blbec, co včera spadl z Měsíce. Rozhodně to ale není dáno tím, že by vám chtěl cokoliv dokazovat, ale tím, že má všeobecný přehled a rád by se s Vámi o něj podělil. Na schůzku jsem šla, přiznávám, s obavami, protože jsem o něm slyšela mnohé. Ve výsledku jsem ale byla velice příjemně překvapená. 

Myslím, že tři slova by byla vlastně příliš, bohatě totiž stačí říct, že profesor Šedo je prostě nekonvenční. Ať už jde o sport, umění, hudbu nebo pohled na život, rozhodně nepatří k šedému průměru. Působí totiž trochu jako jeho motorkářská bunda. Na první pohled se zdá být černá, ale ona má svoje barvy.